Chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh, který popisuje naši cestu za uzdravením a ztrátou diagnózy autismu a P.A.S. Celý příběh se odehrál v zahraničí, kde jsme již delší čas žili a pracovali. V roce 2007 se nám narodilo první dítě. Můj syn Matýsek, kouzelné miminko, které prospívalo se vším všudy. Pak přišlo očkování jako jedna z věcí, které k dětskému věku patří. Přece všichni dobře víme, že má naše dítě chránit!
První očkování, první zdravotní komplikace
Nechala jsem tedy Matýska naočkovat, aniž bych se detailně zajímala, oč vlastně kráčí a jaké následky může toto mé rozhodnutí mít. Po druhém očkování se u Matýska vyskytly zdravotní komplikace v podobě ekzému, který pokrýval jeho tělíčko od hlavičky až k patičkám. Také měl zarudlý konečník. Byl neklidný, nemohl spinkat, ublinkával. Měl 14 dnů neustále vysoké teploty. Navštívili jsme tedy našeho pediatra a následně lékařskou pohotovost. Zde mi bylo řečeno, že je vše v pořádku a organismus Matýska se s největší pravděpodobností potýká s virózou, nebo infekcí. Není prý důvod k neklidu.
Další očkování zdravotní stav Matýska ještě zhoršovala
Po dalším a dalším očkování se situace opakovala. Ve 4 měsících začal plakat pískavým, žalostným, neutišitelným pláčem, který trval hodiny. Dnes vím, že se tomuto pláči říká encefalitický pláč! Usnul jen na pár minut a začal znovu plakat. Nemohli jsme ho položit na zádíčka. Strašně křičel a propínal se do luku. Od té doby na zádech prakticky nespal. Od 12 měsíců měl opakované záněty středního ucha, a to až 8x ročně. Byl anemický, samá antibiotika. Z nich měl urogenitální problémy a kvasinkovou infekci. Byl to nekončící kolotoč.
Drastický propad ve vývoji
Po očkování proti černému kašli ho ve 2 letech dokonce prodělal. Lékaři konstatovali to samé, co poprvé. Navíc mi naznačili, že jsem hysterická. Tak to pokračovalo až do přibližně jeho 3 let, kdy po očkování nastal velký regres a z normálního chlapečka se stal človíček, který přestal mluvit a vnímat nás. Během cca 8 měsíců spadl zpět ve vývoji po všech stránkách na úroveň 15–18měsíčního dítěte. Přestal se smát, hrát si, mít zájem o nás, o cokoliv. Přicházely stavy dezorientace, záchvatů a úzkostí. Matýsek přestal reagovat na jméno. Točil se dokolečka, běhal, nedal se zastavit, pořád byl v pohybu, nemohli jsme na něj sáhnout. Netoleroval jasné světlo, ostrý hluk, ruch kolem něj. Jak foukl vítr, projelo auto, hned si zakrýval uši, ostré zvuky ho bolely. Rukou blokoval oční kontakt. Nemohly se k němu přiblížit děti. Dával prsty do divných pozic, hlavně na rukách. Poodběhl kousek a pak dal tělo i prstíčky do podivné pozice. Říkala jsem si, že snad má nějakou křeč, že to není možné, že ho to musí bolet. Přidala se urputná zácpa, stolice světlé šedá, strašně zapáchala po síře nebo čpavku. Byl úplně bílý až šedý, tmavé kruhy pod očima. Díval se často do prázdna. Později se zničeno nic smál, uchichtával, ale ne v odpovídajících situacích. Pohyboval se a choval jako opilý. Strašně se potil a pot zapáchal.
Konečná diagnóza – regresivní autismus
Asi od 9 měsíců podivně dýchal, což trvalo až do jeho 4 let. I když spal, jako by zadržoval dech. Později jsem se dozvěděla, že apnoické pauzy znamenají poškození mozku! Navštívili jsme tedy neurologa, vývojového specialistu, psychologa aj. Prvotní diagnóza byla PDD-NOS: Pervazivní vývojová porucha, protože byl malý. Potom v Drexelově Centru pro Autismus ve Philadephii následovala diagnóza autismu s GAFF skóre 46. Konečná diagnóza pro Matýska byla regresivní autismus. Důsledkem toho nám 42měsíční dítě vývojově propadlo na úroveň 15měsíčního. Těsně před jeho třetími narozeninami jsme měli čtyřhodinovou evaluaci, poskytnutou organizací rané péče, s výsledkem, že vývoj dítěte probíhá v pořádku. Další evaluace byla cca po 9 měsících a odborníci se divili, co se stalo s mým chlapečkem. Konstatovali vývojovou regresi na úroveň 15–18měsíčního dítěte.
Narození dcery Aničky a její reakce na očkování
V roce 2009 se nám narodilo druhé dítě, dcera Anička. Matýskovi bylo 33 měsíců a ještě nenastalo to největší poškození následkem očkování. Stejně tak Anička byla očkována s následnými zdravotními problémy, které byly připisovány na vrub virózám apod. A stejně jako u Matýska, i u ní lékaři nežádoucí účinky očkování radikálně vyloučili. Velmi výrazný zlom u ní nastal 14 dní po očkování třetí dávkou vakcíny v 7 měsících. Anička prakticky ze dne na den přestala sama sedět. Ručičky a zbytek tělíčka měla jak hadrová panenka. Přestala se ohlížet za zvuky, žvatlání přestalo. Z čiperného miminka bylo ležící nic. Vzpomínám si, že když byly Aničce asi 4 měsíce, tak z ničeho nic začala mít velké bolesti bříška, silnou zácpu a zdravotník se mě zeptal, podle čeho soudím, že má bolesti? Byly a budou chvíle, kdy člověk má problém zpracovat svá emocionální zatížení a lhostejnost druhých vás srazí na kolena.
Speciální terapie a první pokroky
Co k tomuto více dodat… Proto jsme se v Aniččině přibližně 12 měsících obrátili na organizaci rané péče s žádostí o pomoc. Speciální terapeuti začali intenzivně pracovat na jejím vývoji. Anička zpočátku pod vedením terapeutů nejevila žádné, nebo jen minimální známky zlepšení. Pro stanovení lékařské diagnózy byla ještě příliš malá. Matěj měl diagnostikován autismus, se kterým se nedá nic dělat. Byli jsme obeznámeni s tím, že se v budoucnu máme připravit na různá omezení, stacionář a speciální školy. Prostě tady máte diagnózu, tady máte děti a běžte domů, je nám líto.
Tento moment jsem si oplakala a mnohokráte znovu a znovu přehrála v paměti. Pořád ve mně bylo něco, co tomuto odsouzení vzdorovalo. Vždyť jsem porodila a vychovávala dvě zdravé děti. Nemohla jsem se přece smířit s tím, že mávnutím proutku mi je něco nebo někdo vezme, aniž bych já neudělala to první i poslední a nezabránila tomu. U Aničky vzhledem k věku, mohl být závěr spekulativní, u Matěje byl jednoznačný. Chtěla jsem své děti zpět!!!
Alternativní medicína a obrat k lepšímu
Stála jsem na rozcestí a rozhodovala se. Buď to vše nechám tak jak to je, budu spoléhat na klasickou medicínu a ranou péči, nebo k rané péči připojím alternativní medicínu podle Institutu pro výzkum autismu a DAN (přemoci autismus nyní) a dalších protokolů. Toho času jsem žila v USA, kde jsem vše musela hradit sama. Vydělat na život, na děti, na stravu, na speciální diety, odborníky. Nikdo se mnou neřešil otázku peněz. Jelikož mi nestačila odpověď lékařů, vyhledala jsem si odborníky zabývající se autismem. Všechno za pochodu a s dětmi na zádech. Sedla jsem si k počítači a hltala informace o autismu z internetu.
Dozvěděla jsem se o obrovských rizicích spojených s očkováním. O složení vakcín a nežádoucích účincích, které valná většina pediatrů neumí ani správně diagnostikovat. Seznámila jsem se se spoustou rodičů i odborníků smýšlejících stejně jako já, kteří měli stejně postižené děti. Jedni z největších odborníků, se kterými jsem se setkala, byli právě rodiče dětí s poruchami autistického spektra. Rodiče, jejichž hnací silou bylo pomoci svým vlastním dětem. Rodiče, kteří se díky své houževnatosti a vytrvalosti stali opravdovými odborníky na problematiku autismu v různých směrech.
Dovolte mi tudíž vyvrátit mýtus, se kterým jsem se setkala až tady v České republice, totiž že rodiče dětí s PAS jsou citově angažováni, a proto se nemohou stát skutečnými profesionály! Jsou to skvělí specialisté na ranou péči, speciální pedagogiku, výzkum od biochemie až po metaterapii. Díky intenzivnímu zájmu jsem získala cenné informace a do boje s PAS jsem se pustila s jasným cílem – minimalizovat následky způsobené očkováním a dostat tak své děti zpět.
Scházeli jsme se spolu s rodiči dětí s PAS a vyměňovali si informace. Co a jak s dětmi, co, kde a za kolik, kam zajít a koho požádat o pomoc a péči pro své děti. Tyto nabyté informace byly velmi cenné a užitečné jak pro mne coby matku a plátce léčby, tak i pro děti, protože nemusely projít všemi pokusy. Mohla jsem vybrat to, co bylo pro ně optimální na základě reakcí jejich tělíček.
Najeli jsme na DAN protokol, podle ARI (Institute pro výzkum autismu) v USA. Jeho podstatou je zhojení a obnovení činnosti nejen trávicího traktu. Soustředili jsme se na střevní dysbiózu, špatné trávení, parazity, podvýživu, oxidační stres, PANDAS aj. Posilovali jsme detoxikační cesty, doplňovali jsme aminokyseliny a vše, co nebylo schopno jejich tělíčko vytvářet a vstřebávat. Všechny tyto úkony jsme dělali pod dozorem lékaře a specialisty na tuto problematiku.
Šťastný konec příběhu
Cesta je to zdlouhavá, ale ne nemožná. Je nutné se obrnit trpělivostí. Problém autismu je převážně ve střevech. Dalším a stěžejním bodem uzdravování byla detoxikace. Tělíčka dětí s autismem jsou v žalostném stavu, a to je potřeba napravit. Pokud se jim pomůže, jejich organismus se velmi snadno vyléčí. V návaznosti na toto jsme docházeli do společností poskytujících ranou péči, za logopedy a dalšími terapeuty. Slovy nedokáži vyjádřit vděk všem terapeutům a dalším osobám, podílejícím se na péči o obě mé děti. Bez nich by Anička a Matěj měli jen stěží šanci na normální vývoj. Chci tudíž vyzvednout důležitost včasné rané péče. Léčba obou dětí pro mne byla velmi náročná. Jak finančně, tak psychicky, a mnohokráte jsem ze všeho toho byla na dně a chtěla jsem to vzdát.
Naštěstí jsem to neudělala a dnes mohu s radostí a hrdostí říct, že jednou budou mé děti schopny normálně samostatně žít a vychovávat své děti. Jistěže když se někdo zaměří a bude hodně chtít, tak tu trochu „autíků“ v nich uvidí. Pro mě je směrodatné to, že děti chodí do normální školy a školky. Že na kontě z mých ušetřených peněz nezbyla ani koruna a v hlavě nosím obrovskou kupu informací, které mi ve všedním životě nejspíše nijak nepomohou? Ale vzala jsem si své děti zpět! A to mi za to rozhodně stojí!
Matýsek je nyní klučina s vlohy pro atletiku. Má IQ 136, naprosto geniální mozek na čísla a číst a psát se naučil, aniž by se mu v tomto ohledu někdo nějak zvláště věnoval. Miluje všechny možné stavebnice a je to dítě, jak má být. Anička má v sobě skrytého čertíka, který moc rád tancuje a má velmi jemné sociální cítění. Jezdí na kole, bruslích a kam nemůže čert, tam nastrčí Aničku.
Poslední slova na závěr. Asi před půl rokem jsem šla s Matýskem po chodníku a on mi říkal: „Mami pamatuješ, když jsem nemluvil a ty jsi na mě mluvila? Já jsem ti tenkrát chtěl tak moc odpovědět, ale nešlo to.“ Tehdy měl 4 roky.
